Jeremiash

(Úvod ze stejnojmeného románu)

1. kapitola

Začalo pršet.
Kdybych byl býval skočil do první tramvaje a odjel kterýmkoliv směrem, nezměnilo by se v mém životě nic. Alespoň ne dnes. Prochá­zel jsem High street Rattray, takže jsem měl přinejmenším desítku možností se před deštěm schovat. Mohl jsem přečkat v podloubí, nebo vejít do některého z denních barů, či restaurací. Mohl jsem uhnout do pasáže. Nebo třeba jen zapadnout do jednoho z mnoha obchod­ních domů a bloumat mezi regály. Možná že bych tam objevil nový zubní kartáček, příjemnou prodavačku, masožravé rostliny, virtuální realitu, nebo cokoliv jiného. Na to jsem připraven byl.

Jsou chvíle, kdy pak uděláte krok, snad podvědomě, snad náhodou, snad řízením osudu, a změní se vám žebříček hodnot, celý řád, který jste si po léta budovali a jistoty vám odlétnou daleko, pře­daleko. Kdybych se nechal třeba jen tak zmáčet, kropit lijavcem, ne­bylo by nic z toho, co počalo od příštích minut odehrávat. Události tak zvláštní, že mi stojí za to, abych si je nenechával sám pro sebe...

Vešel jsem do dveří obchodu, kterého jsem si nikdy před tím nepovšiml. Snad se tu objevil docela nedávno. Co já vím. K mému překvapení jsem se však ocitnul uprostřed krámu, který tu musel stát rozhodně několik desítek let. V bytelných dubových regálech byly na­rovnány stovky svazků v poctivé kožené vazbě s patinou věků. Tmavý interiér doplňovalo množství starožitných předmětů, o jejichž existenci, původu a účelu jsem neměl nejmenšího tušení. Výlohou nyní pronikalo jen nepatrné množství světla, takže dodávalo tomuto místu podivný barevný odstín. Ani hluk venkovního lijáku dovnitř nepronikal. V tu chvíli mě najednou popadlo jakési zvláštní vzrušení, jakési tušení stínové zóny, nebo jak bych to nazval.

„Mohu vám nějak pomoci?“ ozval se pojednou tichý a klidný hlas. Starší muž, drobné postavy, který se tu tak náhle objevil, mě svým vzezřením překvapil. Holé temeno hlavy kontrastovalo s dlouhým, bílým a řídkým plnovousem, který mu padal přes prsa až kamsi k pasu. Oblečen pak byl v jakýsi šat z hrubé látky, jaký snad používají daleko ve východní Asii. Ze všeho nejraději bych se zeptal, kolik mu vlastně je let, neboť jeho tvář vyzařovala tolik moudrosti, kolik ji je jen člověk schopen pojmout a vstřebat.

„Hledáte něco konkrétního?“ zeptal se znova trochu důrazněji, ale přece jenom vlídně.

„Nemyslím. Chtěl jsem se jen schovat před deštěm, víte?“ přiznal jsem se docela po pravdě. Překvapilo mě, že ani potom se v obchodníkově tváři neobjevil stín rozmrzelosti.

„Aha, náhoda. Rozumím vám. Ta přeháňka, tam... venku,“ a pohlédl oknem na chodník. Prudká průtrž nyní bičovala ulici, trhala listy, rvala i některé z uschlých větví, které se pak točily a ve větrných vírech se zmítaly po zemi. Řady automobilů značně prořídly a již dávno rozsvítily reflektory. Ačkoliv byl obchod oddělen od venkovního světa jen několikamilimetrovým sklem, byl tu klid a bouřící běs jako bych sledoval na obrovské obrazovce.

„Co já vím. Třeba se to tak mělo stát, třeba všechno, co se přihodí, je jen výslednicí příčin,“ poznamenal jsem jaksi na okraj. Muž se zahleděl jakýmsi zvláštním až nepřítomným pohle­dem, jako by byl naladěn na zcela jiné, snad mimosmyslové vibrace. Tenkrát jsem ještě nechápal, jaké úžasné děje tu probíhají, to přišlo mnohem, mnohem později. Mohl jsem však pozorovat mé nemalé vzrušení, jisté chvění, probíhající celým mým tělem, které mne ovládlo pro moji ukrutnou zvědavost.

„Každý jsme na cestě. Každý. Možná, že se jen lišíme výcho­zím bodem, rychlostí či směrem naších putování, ale jeden ohled zů­stává stejný. Je to cesta. Cesta a hledání.“ Jeho slova mu volně ply­nula z úst a kromě běžného obsahu dostávala jakýsi další rozměr.

„Cesta?“ zeptal jsem se pro jistotu, abych si utříbil význam toho slova, neboť v normálním hovoru bude znamenat cokoliv, jen ne to, co jí chtěl přiřadit tento muž. Možná že i jeho bych měl nazývat pro­davačem, ale to bych nepokládal ani za přesné, ani za výstižné. Slova jsou jen slova. Místo odpovědi odešel dozadu.

Osaměl jsem. Znova jsem se poddal té zvláštní atmosféře obchodu. Kdybych tenkrát dokázal uznat existenci jemnohmotných dějů, možná, že bych mnohé z toho, co se právě odehrávalo kolem mne, pochopil. Muž nesl knihu.

Zdaleka však nebyla tak dokonalá jako ty, co mě obklopovaly. Její kožená vazba, původně s největší pravděpodobností světle hnědá, nyní již na mnoha místech s tmavými místy, byla na mnoha místech již více, či méně rozpraskaná, v pravém horním rohu pak se zvláště patrnou puklinou. Docela ji chyběl jakýkoliv titul, jen podél okrajů byla zdobena jakýmsi nepatrným a podivným ornamentem Sotva mi ji však podal, cosi mě nutilo knihu otevřít a prohlédnout si ji, ale muž mi v tom rázným pohybem zabránil.

„Dvanáct liber,“ povídá rozhodně.

„Cože?! Dvanáct liber? To je dost na to, že jsem nepřišel naku­poval. Myslel jsem...“

Zarazil mě však uprostřed věty.

„Ta kniha tu čeká na tebe. A čeká tu už hezkou řádku let.“

„Proč myslíte? A jak to můžete tak jistě tvrdit?“

„Nic si nemyslím. Vím to!“ prohlásil stařík a přesvědčivě se mi zadíval do očí. „Už když jsi vešel..., jsem to věděl!“

Ovládl mě zvláštní pocit. Na jedné straně bych nejraději vypadl ven, ale cosi mě drželo setrvávat v rozhovoru.

„Ale to je absurdní!“ prohlásil jsem. Pokud tak všechno dobře víte, jak dlouho tu na mne čeká?“

„Čas je důležitý jenom v některých ohledech. Třeba pro běžný život. Když budu tvrdit, že kniha je stará osmdesát let, budu mít pravdu stejně, jako kdybych tvrdil čtyři sta osmdesát, nebo čtyři tisíce osmdesát,“ oznámil mi muž stejným tónem, jakoby mě informoval, že je dnes úterý.“

Měl jsem chvíli pocit, že jsem se potkal s bláznem.

„Tomu mám věřit?“

„Věřit mnoho neznamená. Důležité je vědět. Čas a místo nejsou podstatné. Vědět je více než věřit, nemyslíš?“

„Mohl bych tedy do ní nahlédnout?“

„Ne, myslím, že ne. Alespoň ne hned. Nejdříve si musíš všechno urovnat, srovnat si sám pro sebe hodnoty, co je v životě důle­žité, co méně, neboť,“ pohlédl mi opět upřeně do očí, „jakmile ji jednou otevřeš, není a nikdy ani v budoucnu nebude cesty zpět.“

„Kam bych měl jít? A proč se nesmím vracet? Nerozumím tomu.“

„Až přijde tvůj čas - pochopíš. Samozřejmě pokud se rozhodneš jinak, přijď a vrátím ti peníze. Ale pamatuj si: Neotevírej knihu dříve!“

„Poznám to?“

„Poznáš, to mi věř...“

Pak mi podal tu tolik zvláštní knihu, knihu bez sebemenšího ti­tulu.

Docela mechanicky jsem odpočítal dvanáct liber a jako ve snách se vypotácel z krámu.

Prudký déšť mě rázem probudil do reality. V okamžení jsem promokl na kůži, ale chlad jsem vnímal jen zcela okrajově. Posled­ních pár desítek minut zůstalo pak ve mně jen jakýmsi neurčitým snem. Knihu jsem však držel v ruce.

„Taxi!“ mávl jsem mechanicky na projíždějící drožku. Vůbec jsem nepočítal s tím, že by jeho šofér nějak zareagoval. Auto však ne­čekaně přibrzdilo, a k mému překvapení po několika metrech i zastavilo. Pneumatiky mě neopomněly proudem vody řádně osprcho­vat.

„Jste volný?“

„Jistě, pane, nastupte si,“ souhlasil řidič. K mému úžasu to byla žena. Docela sympatická tmavovláska „To je počasíčko, co? A to včera hlásili v rádiu, že studená fronta má dorazit až někdy o víkendu.“

Já však byl stále ještě myšlenkami v obchodě, ale pomalu jsem již začínal vnímat přítomnost. Tmavovláska se mezitím zkušeně vy­hýbala nakupeným odpadkům, polámaným větvím a všemožným městským smetím a sajrajtem, co se jen může v takové slotě ve velkoměstě vyskytnout. Jen štěstí jí pomohlo několikrát zabránit nárazu do popelnic, které se tu válely uprostřed vozovky.

„Asi ano, asi máte pravdu,“ rozpomínal jsem se pomalu, ale stále asi ještě ne zcela přítomně.

„Pane, není vám dobře?“ zeptala se taxikářka a pozorně si mě prohlížela. „Jste celý pobledlý.“

„Ne, to nic není, to bude v pořádku. Prosil bych na Rosemount.“

„Na Rosemount, pane?“

„Ano. Smithfield Crescent 17!“

Řidička přikývla a i přes nepohodu, která nás obklopovala, vi­ditelně přidala plyn. Než jsme však stačili přejet most přes řeku Ericht, která město Rattray - Rosemount rozděluje, déšť počal řídnout a na západním obzoru se už objevil tenký světlejší proužek, který se rychle zvětšoval. Nebyli jsme ještě ani před mým domem, když vy­svitl první paprsek pozdně odpoledního slunce.

„Tři libry, padesát,“ prohlásila a zastavila taxametr.

„Jistě, hned to bude,“ prohledával jsem kapsy, zda-li mi zbyly ještě nějaké drobné. Ale mé kapsy byly prázdnější, než bych si troufal připustit. Nemohl jsem za žádnou cenu pochopit, jak jsem mohl dát za onu knihu všechny peníze, které jsem měl v té chvíli u sebe. A jak to mohl pak vědět stařec, když o stavu mé hotovosti jsem neměl přes­nou představu ani já sám? Přitom si neřekl ani o penny více, ale ani o penny méně. Chtěl jednoduše všechno, co jsem mu mohl v tu chvíli nabídnout.

„Promiňte,“ omluvil jsem se, „je mi to trapné, ale nemám bohu­žel u sebe dostatek hotovosti. Berete kreditky?“

Zavrtěla hlavou.

„Dobrá, dobrá, skočím si domů. Za chvíli jsem zpátky. Nechám vám tady zatím svůj řidičák.“

„Pane,“ povídá řidička rozmrzele, „nemám dneska zrovna nej­lepší den. Nechte tu něco cennýho do zástavy a basta. Řidičáky ne­beru. Vlastně ani nesmím.“

„Ale já u sebe momentálně nic nemám?“

„Že ne? A co ta kniha?“

Bylo mi z toho trapasu na zvracení, ale knihu, kterou jsem zís­kal za tak pozoruhodných okolností a kterou jsem teď třímal stále pevněji v ruce, jsem nechtěl dát z rukou za žádných okolností.

Pokusil jsem se o další variantu. „Nechcete jít tedy se mnou na­horu?“ nabídl jsem další nesmysl. Naštěstí i přes veškerou nemožnost kompromisu, existuje vždycky i třetí řešení. Přesvědčil jsem se o tom jak v minulosti, tak i mnohokrát později. Byla to pravda i nyní.

„Víte, pane, co bude nejlepší?“ rozhodl nakonec řidička, „počkám na vás na rohu, v bistru.“

„Myslíte támhle to U dvou oslů?“

„Jo, přesně to. Deset minut...“

Zabouchl jsem dveře taxíku a loudal se pomalu k domu. Okraje kaluží již pomalu osychaly a ptáci načali jeden přes druhého svoji hitpa­rádu. Začínal docela hezký podvečer. Medový obzor na západě dával domům a ulicím příjemně teplý odstín a ve vzduchu byl cítit klid. Veškerá nervozita jako by se spláchla odpolední bouři kanály kamsi daleko, pryč z města.

Přede mými dveřmi jsem hodnou chvíli prohraboval útroby ka­pes a chvíli mi trvalo, než jsem našel klíče. Od té doby, co jsem zá­rubně opatřil gumovým těsněním proti průvanu, musel jsem vždy jednou rukou přitáhnout dveře za kliku a teprve pak šel zámek docela pohodlně otevřít. K tomu bylo ale vždy zapotřebí obou rukou, takže jsem si vždycky všechno odkládal vedle na plynoměr.

Doma jsem se chvíli nervózně prohraboval zásuvkami psacího stolu, abych po chvíli nalezl několik papírových bankovek.

Kdybych... Ach ano. Kdybych byl býval tu chvíli si třeba pře­hrál vzkazy na záznamníku, jak jsem obvykle dělával, bylo by se vše odehrávalo zcela jinak. Určitě bych si uvědomil, že jsem už o několik dní prošvihl poslední termín redakční uzávěrky na moji další knihu. Ony to vlastně ani knihy nebyly. A literatura už teprve ne. Jen pár de­sítek tisíc znaků písmen a mezer. To vše v brožované vazbě za čtyři devadesát. Vím, docela slušně se dalo z toho žít, ale to bylo asi tak všechno. „Znásilněna ve větru.“, pak znova pro změnu „V dešti“. A ještě párkrát. „V uhláku parní lokomotivy“, „Na školním výletě“, „V parlamentu!“ Dokonce. Stejně to naštěstí nikdo asi nečetl. Bylo mi to fuk. Mých braků se tenkrát v trafikách povalovalo hromady. Bylo docela pravděpodobné, že nejčastěji se s mými brožovanými ne­smysly setkávali trafikanti při vracení remitendy.

Teprve když jsem sestupoval ze schodů mi došlo, že si vůbec nedokáži uvědomit, kam a v kterém okamžiku jsem tu koženou knihu odložil. V ruce jsem ji však už nedržel, takže jsem uvěřil tomu, že zůstala doma v uzamčeném bytě. Uklidnilo mě to.

V bistru bylo hlučno, nahuleno a kyselo. Téměř zhmotnělý vzduch alkoholických výparů by se dal býval krájet. Ostatně jako vždycky. V koutech tmavého lokálu jsem se snažil najít moji věři­telku. Nebyla tam. Napadlo mě, že ji mohl dispečink poslat na jiné a jistě lepší rito a mne tak odsoudila do role trapného dlužníka. Možná, že ji cestou k bistru odmávnul nějaký otrapa a nebylo vy­hnutí. Mrzelo mne to. Chtěl jsem nejen vyrovnat dluh, ale také ji na něco pozvat, možná, co já vím, co jsem si namlouval. Vlastně jsem se nudil. Ukrutně. Rozhodl jsem se chvíli počkat.

„Dáte si něco, nebo jste se přišel usušit?“ rozmrzele se ozval barman. Přisoudil jsem mu toto docela lichotivé označení i přes jeho zamaštěnou zástěru od zbytků jídel snad za celý poslední týden.

„Nebyla tady teď taková nápadná černovláska?“ zeptal jsem se ho pro jistotu, i když jsem byl přesvědčen, že tenhle typ by si nevšiml, ani kdyby mu proběhlo lokálem stádo roztleskávaček.

Zavrtěl nepřítomně hlavou.

„Malý pivo,“ povídám, abych ho uklidnil a sám sebe přinutil chvíli setrvat. Teplé pivo pěnilo jak reklama na bublifuk. Trvalo mu to celou věčnost. Pozoroval jsem zatím hosty. Meditovali nad svými sklenicemi a lili si pivo do hlavy. Hluboko pohrouženi do svých myšlenek převraceli osudy, touhy a přání, hledajíce neustále omluvy pro svoje malé i velké pošetilosti. Raději jsem zaplatil a vypadl z lokálu.

Má smůlu, děvče. Život je holt tvrdej.

Vracel jsem se domů. Cestou se mi v hlavě honily podivné vzpomínky na poslední tak zvláštní hodiny. Pojednou se mi nechtělo vrátit se do mého sice útulného, ale zcela opuštěného staromládenec­kého bytu. Znova jsem spočítal svoji hotovost. Dost na to, abych se vrátil k psacímu stoji a ráno vyškemral po nakladateli nějakou tu zálohu, ale strašně málo k tomu žít. A já chtěl žít.

Můj dům jsem minul jako patník. Na rohu ulice ve výklenku Blair Copy shop mě upoutal bankovní automat. Dobře jsem věděl, že na kontě mi zbývá pár drobných. Ale štěstí prý přeje jen odváž­ným. Zasunul jsem kreditku do otvoru a automat ji zhltnul jako ně­jaká nenažraná příšera. Pomyslel jsem si - buď ji zlostí sešrotuje a vyplivne po mě piliny z jejích zbytků, nebo mě aspoň zavalí těmi nejhrubšími nadávkami.

Bankomat však překvapil. Nejen že mi popřál hezký den, ale dokonce se nabídl ke spolupráci. Zadejte PIN. Hra mě začínala vzru­šovat. Myslel jsem, když zadám svoje identifikační číslo, odhalím se a ozvou se snad poplašné sirény v celém městě. Pomalu jsem vy­ťukal čísla. Nic. V přístroji se určitě kouřilo od jeho integrovaných obvodů, ale už za momentík mě vyzýval, abych udal částku, která by uspokojila moje momentální potřeby. Hra nabývala na obrátkách. Mohl jsem ji dohrát docela v klidu s přáním dvaceti pěti liber. Až tam jsem dosáhl mými úsporami. Když hra, tak hra. Číselník mě fascinoval. Pak se můj pravý ukazováček, jako by ani můj nebyl, rozhodl. Pět set padesát. A už jsem se v mé debetní hře máchal jak velké prádlo. Automat i tentokrát kupodivu vyhověl, vyplivl mou kartu, stačil ještě naklepat doklad s upozorněním, že jsem přetáhl li­mit, a neopomněl mi poděkovat za přízeň.

„Seš debil!“ pochválil jsem ho a vrhl se žít.

Tak takhle končí úvodní kapitola románu Jeremiash, pokračování zde:

Další e-knihy:

Účes pro zvlášť slavnostní příležitost

Ash salamander ohnivák