proč chodíme na kutě

     Všímám si toho už dlouho. Pokud chceme oznámit, že je čas jít spát, často užíváme i méně frekventované, že jdeme na kutě. Ještě častěji tam nejdeme, ale přimastíme naše oznámení zavedeným spojením „hajdy". Celek tedy zní: ...a pak hajdy na kutě! Větu tak tvoří sice zvláštní a neotřelá skupina slov, ale vcelku všichni vědí, co jsme tím chtěli říci. Věty jako: pak už jen vyčistit zuby a hajdy na kutě, večer si zazpíváme pár písniček, dáme pár panáků a pak hajdy na kutě, chvíli si zasurfuji po internetu a co myslíte? Samozřejmě že: hajdy na kutě! Zkrátka kutě sem kutě tam. Ale co to vlastně ty kutě jsou?

     Kutě vznikly v dřívějších dobách z toho jak lidé spali a oblékali se. Spali na lavici nebo na peci a přikrývali dekou, často také oděvem do chladnějšího počasí, tedy kutnou. Kutna (z něm.: die Kutte) byla nejen mnišským, ale i běžným pracovním a často jediným outdoorovým oděvem. Zakutit se mohlo tedy znamenat přikrýt se, zachumlat se, pro děti pak, kde se nejčastěji výraz užívá, udělat si z přikrývky domeček, kutloch, pelíšek, ze kterého kouká jen špička nosu.

     Tak fajn. To bychom snad měli. Na kutě tedy docela často chodíme, dokonce i hajdy, ale vlastně se tam nikdy nedostaneme. Tak to mě na celé té věci vlastně fascinuje nejvíc. Taková lingvistická černá díra! Ještě nikdy jsem totiž neslyšel tvrzení: jsem na kutích, dnes jsem se na kutích dobře vyspal, není nad to spát na kutích. Jdete-li na výstavu, na premiéru, na jahody či na přehradu, téměř vždy tam dojdete. Ale na kutě? Tam můžete jenom jít. Ale co. I cesta je cíl, říkají mnozí. Tak tedy hajdy, přátelé! Hajdy na kutě!

     PS: Třeba budete mít štěstí a bude se vám zdát o vesmíru a jeho oknech dokořán. Kamže to? Do kořán? A kořán to je zase co?

Proč nejsem šťastný
Proč právě já
Proč